přihlásit | registrovat



Jak jsme jeli do Afriky


Obsah:
Úvod
Istambul
Kapské město
Simon´s town
Jak jsme jeli do Afriky

Úvod

Možná, abych nezapomněl, možná jenom tak jsem se rozhodl sepsat vše, na co si vzpomenu z naší cesty do Jihoafrické republiky. Dokončení článku bude během na delší trať, ale snad se bude mé povídání někomu líbit ;-) Očekávat zde můžete mé dojmy a zážitky z cesty do Jihoafrické republiky, naopak nečekejte cestovního průvodce a rádce ...

Už nějakou dobu jsme s mým drahým bratrem přemýšleli, kam vyrazíme. Občas přišel s nějakým návrhem, ale pořád mi na dané lokalitě něco nesedělo. Až jednou mi přišel e-mail obsahující jedinou větu: "Co Jihoafrická republika?". Hned mne to chytlo a začali jsme plánovat, respektive plánoval, zjišťoval a zařizoval bráška, protože já měl zrovna extrémně líné období. Nakone jsem se ujal jediného úkolu a vyplenil lékárnu, kde jsem nakoupil neuvěřitelnou zásobu živočišného uhlí, endiaronu a spousty dalších léčiv. Přípravy trvaly asi dva týdny a najednou před námi byl den vytouženého odletu. Vyrazili jsme s ČSA do Istambulu, kde jsme plánovali jednodenní poznávací přestávku.


Istambul

Istambul
Na istambulském letišti se objevily první obavy, že náš výlet nemusí být zcela bez komplikací. Bráška říkal, že bych si měl nechat udělat nový pas, že mi několik let stará fotka, kde mám plnovous a o dvacet kilo víc, nemusí projít, ale jenom jsem mávl rukou a byl v pohodě až do té doby, než celník začal zběsile telefonovat, pořád dokola prohlížet fotku a mne a nakonec zavolal svého šefa, který dělal to samé až než zavolali šéfa šéfa, který zřejmě poznal moji podobu a vydal souhlas k mému vpuštění do Turecka. Orientální atmosféra tohoto města na nás dýchla hned v metru, kde nějaký muž hrál na jakýsi strunný nástroj národní melodie. Náš hotel, kousek od moře, jsme nalezli skoro hned a i když to nebylo nic extra, v očekávání špinavých afrických ubytoven jsme si ještě užívali tu trochu čistoty.

Istambul


Kapské město

Pohodlné letadlo Turkish airlines začalo klesat a najednou se pod námi objevilo vysněné město. S úžasem jsme pozorovali slumy, nad kterými jsme přelétali a nemohli se dočkat přistání. Město dýchalo exotikou a nebezpečím vysoké kriminality, před kterou varují snad veškeré dostupné materiály o Jihoafrické republice. Na letišti jsme se převlékli a začali pátrat po nějaké dopravě k našemu hostelu Long Street Backpackers na Long Street (známá turistická lokalita pod stolovou horou se spoustou hostelů, restaurací a davy baťůžkářů). Nakonec jsme jeli letištním taxíkem a brzy jsme se již vybalovali. Na to, že se bráška snažil co nejvíce snížit náklady naší cesty mne ubytování velmi příjemně překvapilo. Pokoj byl sice poměrně malý se dvěma palandami, ale vypadal čistě a stejně jako celý hostel voněl vonnými tyčinkami a dřevem. Sice jsme byli utahaní z cesty, ale přesto jsme hned vyrazili na obhlídku okolí a nákup zásob.

Když jsme na pokoji vybalili nákup, vyrazili jsme se projít na kraj města, abychom konečně ochutnali něco z africké přírody. Velké městské budovy se proměnily v malé domky, vždy obehnané vysokým plotem lemovaným žiletkovým drátem a označené velkou cedulí informující, která bezpečnostní agentura dům hlídá. Tato jasná indicie ne zcela bezpečného prostředí nás však nezastrašila a my vyrazili po úbočí svahu táhnoucího se nad Kapským městem směrem k hoře Lví hlava. Výstup na horu jsme sice plánovali na druhý den, ale najednou jsme stáli na jejím úpatí a řekli si, proč ne. Výstup není nijak zvlášť náročný, většina cesty je po pěšině, která se klikatí směrem k vrcholu. Jenom posledních asi třicet metrů už je o šplhání po skalách, na nejnáročnějších místech však pomáhají svisle zavěšené řetězy. Ten pohled z vrcholu hory za propocené tričku určitě stál a zůstali jsme až do západu slunce, což se neukázalo jako nen nejlepší nápad. Přeci jenom jsme s výstupem nepočítali a zakoupené čelovky měli ve velkých batozích v hostelu. Sestup potmě byl možná trochu náročnější, ale úspěšně jsme jej zvládli s pocitem, že první africký den proběhl přesně podle našich představ. Pod Lví hlavou jsme najednou stáli na silnici, o které jsme nevěděli odkud vede, ani kam a jediné, co bylo vidět byly siluety okolních stromů a světla Kapského města pod námi. No, trochu jsme to podcenili, ale řekli jsme si, že prostě půjdeme a někam nás to zanese. Ve stejné situaci byli i dva mladí australani, které jsme potkali na vrcholu Lví hlavy a když jsme s nimi řešili správný směr, trochu nás nakazili svým strachem z přepadení. Nakonec jsme vyrazili, s australany kus za námi. Po několika málo kilometrech jsme dorazili na zastávku autobusu, který ale měl konečnou a hlavně byl ten den poslední. Prohlásil jsem, že to vezmeme azimutálně po nějaké polní cestě, a i když bráška protestoval, tak jsme vyrazili. To už jsme měli trošku naděláno v kalhotách a já vytáhl nůž, abychom měli alespoň chatrnou obranu proti případným útočníkům. No, nikoho jsme nepotkali a nakonec jsme dorazili k silně zabezpečenému oběktu na kraji města a po chvíli chůze mezi malými domečky jsme stáli na Long Street před naším hostelem. Následovala rychlá sprcha a postel, kde jsme za zvuku bubnů, které otřásaly celým hostelem vzápětí usnuli.

Druhý den jsme se probudili do slunného rána, spíše poledne a vyrazili na oběd do irské restaurace hned vedle hostelu. Nacpali jsme se výbornými steaky, zapili je skvělou tankovou plzní a vyrazili na poznávání města. Rozdělili jsme se v přístavu, který si chtěl bráška projít, zatímco já už se nemohl dočkat, až vstoupím do oceanária Aquarium Of Two Oceans. Strávil jsem v oceanáriu asi tři hodiny a nejraději bych vůbec neodešel. Pokud někdo navštíví Kapské město, toto je určitě místo, které stojí za shlédnutí. Před úžasnými expozicemi podmořského světa Tichého a Atlantského oceánu se přímo tají dech. Dominantou je obří akvárium tichomořských predátorů, kde kolem nás líně proplouvají obří bílí žraloci, rejnoci a spousta dalších dravých ryb.

Lví hlava

Kapské město

Lví hlava

Stolová hora


Simon´s town

Asi nejznámější a téměř jedinou významnou věcí v Simon´s townu je Boulders beach s kolonií afrických tučňáků. Samozřejmě jsme se vypravili na tučňáky podívat hned první den a asi nikdy nezapomenu na opalování pár metrů vedle odpočívajících černobílých elegánů. Když jsme Boulders beach obcházeli po dřevěné lávce, bráška se najednou zastavil a říká: "Hele, tady je pod prknem zaseklej tučňák, já mu pomůžu". Než jsem dořekl své varování: "Ty vole, neblbni, prej jsou dost agresivní a hodně klovou!", ozvalo se aaaaaaaaaaaau a bráška udiveně koukal na silně krvácející ukazovák. No, během půl hodiny krvácení přestalo, takže jsme mohli v naší výpravě pokračovat :-D

Druhou turistickou atrakcí Simon´s townu je tulení ostrov, kam je možné se za nevelký poplatek přesunout superrychlým člunem. Vypravili jsme se tam však poněkud neplánovaně. Seděli jsme si na balkóně přístavní restaurace, bráška dojídal mušle s pochybnou omáčkou a já dožmoulával poslední kolečko smažených kalamárů, když jsme si všimli, že se na molu pod námi začíná tvořit skupinka turistů. Nedalo nám to a šli jsme se podívat, co se děje. Odjezd byl za deset minut, tak jsme neváhali a po chvíli již seděli na pohodlných sedačkách. Chvíli jsme se smáli, že je na sedačkách tolik madel pro důchodce, aby se měli čeho držet, ale ve chvíli, kdy jsme začali předjíždět auta jedoucí souběžně po dálnici, jsme byli docela rádi, že se máme čeho chytit. Jízda byla úžasná a pozorování stovek tuleňů válejících se na nevelkém ostrůvku a vesele vystrkujících čumáky a ploutve okolo lodi stojí určitě za vidění.
<br>
<br>Než jsme se se Simon´s townem rozloučili, podnikli jsme badatelskou výpravu na Mys dobré naděje, který se nachází cca 25 km od tohoto městečka. Vyrazili jsme dlouho před úsvitem a svítání nás zastihlo na silnici lemující moře téměř celou cestu. Šlo se moc hezky a cestu nám zpříjemňoval masový cyklistický závod, který vedl po stejné silnici, po které jsme šli. Jihoafričané přihlížející závodu se ukázali jako velmi vtipní, protože nás s chutí zahrnovali pokřiky typu &quot;Kde jsi nechal kolo?&quot;, &quot;Píchl jsi?&quot;, &quot;Přidej!&quot;. Nenechali jsme se zviklad a po pár hodinách chůze dorazili na okraj národního parku, který se na mysu dobré naděje nalézá. Zde je podotknout, že jsem už nějakou dobu nečekal na brášku a šel svým tempem, takže jsem na kraj parku dorazil půl hodiny před ním a dopil zbytek vody. V tomto ohledu jsem výpravu lehce podcenil a v mé petlahvi s vodou bylo sotva půl litru, takže jsem celou dobu hodně šetřil v naději, že už brzy narazíme na nějaký obchůdek, kde zásoby doplním. No, obchůdek nebyl, takže do parku jsem již vstupoval lehce &quot;nasuchu&quot; a dehydrovaný, ale bráškovi jsem raději nic neříkal, protože by se chtěl rozdělit o svoji vodu a to mi v té chvíli přišlo zbytečné. Po další hodině chůze jsme se pomalu začal modlit o rychlé nalezení zdroje vody. Bohužel se ukázalo, že turistické zařízení, které jsme našli na mapě má celý den zavřeno, tak jsme přehodnotili trasu a vyrazili směrem k loveckým chatám, které jsme již z dálky viděli pod vrcholem jedné hory, a které byly na mapě označeny mimo jiné jako občerstvení. Výstup byl krásný, protož jsme se k chatám blížili po hraně útesu padajícího kolmo do moře a mohli se téměř celou cestu kochat hloubkou pod námi a krásou narudlých skal. Bráška mi už dávno zmizel z dohledu, protože mne hnala kupředu neodbytná myšlenka &quot;Pít, pít, pít!&quot;. Naše mapa zřejmě nebyla právě nejaktuálnější, protož když jsem k chatám dorazil, nalezl jsem jenom opuštěná zarostlá stavení bez nejmenší známky života. Podle mapy zbývalo na samotný Mys dobré naděje posledních pár kilometrů a překonání vrcholu hory, na které jsme se nacházeli. Bráška právě dorazil, společně jsme si ulevili několika nadávkami a pokračovali v naší, v té chvíli již dosti úmorné pouti. Když jsme dorazili na Mys dobé naděje, čekalo nás turistické středisko se supermarketem, suvenýry a velkým parkovištěm. Vzápětí se však z Mysu dobré naděje stal Mys bezbřehé beznaděje, protože nejenom obchůdek se suvenýry, ale především supermarket měl zavřeno a otevření ohlašovala cedulka u dveří asi za hodinu. Naštěstí jsem nalezl otevřené toalety s umyvadlem a spoustou vody. Snad ještě nikdy mi voda tak nechutnala, vypil jsem na místě snad litr a naplnil petlahev. S bráškou jsme se dohodli, že počkáme na otevření, trošku se zatím na místě poflákáme a potom sedneme na autobus a pojedeme do Simon´s townu. Mně se chtělo jít spíš pěšky, ale když průvodci varují, že v Jihoafrické republice není radno se potulovat osamoceně. Zatímco jsme odpočívali na lavičce na okraji parkoviště, začala přijíždět auta s dalšími turisty - překvapivě nikdo jiný nedorazil pěšky :-D Opodál si sedly dvě holky a začaly vybalovat obložené bagety. Sakra, dnes jsem ještě nejedl, prolétlo mi hlavou, než mne vyrušil výkřik jedné z dívek. Vyskočil jsem a málem se rozesmál. Zezadu se k ní totiž připlížila loupeživá opice Baboon a bagetu jí vytrhla z ruky, aby si na svém lupu začala vzápětí pochutnávat sotva dva metry od vystrašené dívky. Konečně jsem pochopil varovné cedule s nápisem &quot;Beware of baboons, are dangerous!&quot;. Opičí samice, která celou dobu nosila opičí mládě zavěšené na svém těle mne svými loupeživými útoky na ostatní turisty bavila ještě asi dvě hodiny, během které málem ukradla kabelku stařence, která si opici nadšeně fotografovala, o chvíli později vlezla do auta mladému páru a hřebem dne se stal nájezd Babůna na právě otevřený supermarket. Opice totiž využila otevřených dveří, vběhla do obchodu, vůbec se nerozmýšlela, popadla sáček slaných chipsů a nehledě na plechovky naloženého hrášku, které po ní začal metat zuřící prodavač, vykráčela na parkoviště, kde si sáček snadno otevřela a slané lupínky po jednom vychutnávala. Přišel čas vyrazit zpět a my marně pátrali po nějakém autobuse nebo taxíku, který by nás odvezl zpět do Simon´s townu. Rozhodli jsme se jít pěšky a taxík stopnout, až pojede kolem nás. Kousek za mysem dobré naděje jsme se rozdělili a já vyrazil trochu ostřejším tempem. Počítal jsem, že mne bráška nabere až pojede kolem, nebo že jej naleznu v hostelu. Když jsem už za tmy dorazil do hostelu, překvapivě tam bráška ještě nebyl. Trošku mne to vyděsilo, ale odhadl jsem, že při rozdílu v naší rychlosti by měl dorazit do dvou hodin po mně, tak jsem si nastavil budíka a čekal. Čtvrt hodiny před stanoveným limitem jsem se oblékl, vzal peníze na taxíka a chystal se vyrazit brášku hledat. Najednou něco zašramotilo za dveřmi a byl doma. Hrozně se mi ulevilo a během pár minut jsem usnul.

Zlodějská banda

Tomu říkám drzost

Loupežník s kořistí

Mys dobré naděje

Cesta na Mys

Cesta na Mys dobé naděje

Boulder´s beach

Simon´s town

Tulení ostrov


Jak jsme jeli do Afriky

Zpátky do Kapského města
.........

Pokud jste dočetli až sem, přijďte znovu, protože článek není zdaleka dokončen ;-)

Autor: Martin
Vznik: 11. 04. 2009, 02:25
Editace: 27. 08. 2010, 04:38
Zobrazení: 646 x




Videa k článku Jak jsme jeli do Afriky




Komentáře návštěvníků

+ vložit nový komentář


06. 06. 2010, 23:59 - simodes - Je to skvělá země, měla jsem tu čest procestovat 1600km ...palec . Určitě se tam chci vrátit zpátky a i do jiných oblastí ;-)


Zobrazit všechny komentáře k článku.







Nápověda