Komunikace ve vztahu

Obsah:
Jak mluvit s partnerem

Jak mluvit s partnerem

K napsání tohoto článku mne zřejmě vedly osobní peripetie posledních dvou let, ale když se podívám dále do minulosti, asi je to o celém mém životě. Kdo mne zná, většinou mne vidí jako těžce extrovertní osobu, která nemá problém mluvit s kýmkoli a o čemkoliv. Ono to tak skutečně je, ale pouze do určité míry. Umím mluvit s lidmi, na kterých mi citově příliš nezáleží, umím mluvit s přátely, rodiči a ostatními příbuznými. Kde v komunikaci selhávám? Bohužel na tom nejdůležitějším místě, a to ve vztahu, kde by člověk naopak měl mluvit o všem a být naprosto otevřený. Realita je taková, že kdykoliv mi od partnerky něco ublížilo, byť to byla naprostá kravina, neuměl jsem to říci, ne jako výčitku, ale jenom jako informaci obsahující sdělení: "Miláčku, moc mi na Tobě záleží a tohle mne opravdu bolí." Když se něco takového stalo, prostě jsem to přešel a vůbec si neuvědomoval, že se vše ve mně hromadí, až jsem se začal zaobírat myšlenkou, že se k sobě vlastně vůbec nehodíme, protože máme naprosto rozdílné postoje k životu a myšlení vůbec. Přitom jsem ani nedal partnerce možnost vysvětlit nebo upřesnit, co tím sdělením myslela. V tu chvíli se ve mně prostě jenom něco sevřelo a já nedokázal říci, že mi je něco nepříjemné. Ano, teď si každý řekne: "Ale to je chyba". Také bych si to před pár lety a možná ještě měsíci řekl, ale teď vím, že mluvit o svých citech může být velmi těžké a naučit se naprosté otevřenosti je pro většinu párů běh na dlouhou trať. Myslím tím samozřejmě páry, které toto umění ovládly. Ono se ve vztahu dá žít s tím, že některé věci přejdeme a případně si postěžujeme přátelům, ale myslím, že to je ta největší chyba, protože tím důvěrníkem a přítelem by měl být náš partner. Mluvit před ženou o svých pocitech je asi těžší pro nás chlapy, protože si připadáme jako ufňukaní slaboši, když máme říci, že nás něco na srdíčku zranilo. Možná právě díky tomu je to ve skutečnosti velké hrdinství a pokud se najde žena, která za něco takového muže odsoudí (i takové jsou), je mi jí líto, protože přichází o možnost žít ve vztahu, který jí dá naprosto vše. Stačí, když pochopí, že muž, který projeví své city není o nic slabší než ten, který se tajně užírá uvnitř. Jistě, málokterá žena by chtěla mít doma fňuknu, která jenom naříká, ale to je trochu jiný příběh.

Ale vraťme se k samotné komunikaci ve vztahu. Není jenom o vyjádření, zda nás něco mrzí, ale i o sdílení nejnepodstatnějších zážítků, starostí, snů a přání. Málokdo má život naplněný každý den dobrodružnými příběhy, které "stojí za vyprávění". Komunikace o všednostech může být stejně naplňující, pokud se o ně chceme podělit a zároveň je od partnera přijímat. Zde by se, bohužel, dala napsat dlouhá pasáž o rozdílnosti povah, o tom, že někdo je introvert, někdo extrovert, o tom, že někdo ze sebe sype po návratu z práce každý detail a druhý je z toho drmolení unavený a raději by odpočíval a koukal na televizi, ale to je na domluvě a otevřené komunikaci. Pokud potřebuji po návratu z práce hodinu na odpočinek a pak si partnera rád vyslechnu, musí o tom vědět, jinak bude mít pocit, že mne nezajímá a začátek velkých problémů je na světě. Tohle však nestačí říci jednou, ale čas od času připomenout, že potřebuji chvíli na aklimatizaci, ale potom si vše hrozně rád vyslechnu, protože mne zajímá, jaký měla moje životní láska den. Stejně tak je nutné naučit se takovou informaci přijímat a dále s ní pracovat. Ono to chrlení zážitků může být pro partnera, vystresovaného z práce, kde měl několik těžkých jednání, opravdu vysilující a je jenom na nás, zda jsme sebestřední pacholci, nebo zda dokážeme počkat a popovídat si později.

Asi nejtěžší je začít zcela otevřeně mluvit o sexu. Všichni chceme být skvělí milenci a milenky, ale zároveň nám mnohdy dělá velký problém říci, co se nám opravdu líbí a jaké máme erotické představy. Myslím, že za obavu, že naše sexuální otevřenost nebude partnerem přijata, mohou zejména společenská dogmata a výchova. Přitom by většina z nás byla ráda, kdybychom znali partnerovy tužby, abychom jej maximálně uspokojili, ale ruku na srdce, kdo otevřeně řekne, miláčku, vzrušuje mne, když mi líbáš podpaží? Přitom je to tak jednoduché a pokud partner touží po něčem, co je už za mojí hranicí "zkousnutelnosti", většinou se dá nalézt nějaký kompromis, jak si vzájemně vyhovět. Je to ale jenom o komunikaci, je to o tom otevřeně říci, co se mi líbí a zároveň být otevřený přáním partnera. To neznamená dělat něco, co mi není příjemné, znamená to přijmout skutečnost, že se partnerovi líbí něco, co mně ne a neodsuzovat ho za to, protože pokud jednou nalezl odvahu svěřit se s něčím tak intimním a my se budeme tvářit, že je perverzní prase, bude to poslední věc, se kterou se nám svěřil. Jsme různí a máme různé představy a potřeby, stačí si jenom říci, které to jsou a samozřejmě také, o kterých může ten druhý jenom snít.

A proč jsem napsal tento článek? Z jediného důvodu, aby mi připomínal, že se před svým partnerem nemám za nic stydět a abych věděl, že už nikdy nemám opakovat chyby, kterých jsem se v minulosti dopustil, protože bych mohl ztratit něco moc krásného.